Imperativy rozvoje. Čemu pomáhat?

Cesta z osobní dokonalostí je nekonečná. Pod jednou vrstvou poznání je vrstva další. A potom další. To je všeobecně přijímaný názor v oblasti terapie a seberozvojových aktivit. Může sloužit jako povzbuzení k další práci, ale také jako vysvětlení proč právě tato technika, aktivita nebo seminář nepřináší efekt nebo úlevu. Jen jsme odloupli další vrstvu. Zkuste jinou techniku nebo se více snažte! Tak jsme ochotni postupně převzít veškerou zodpovědnost za bídu světa na svá ramena, krok za krokem nároky na sebe zcela internalizovat. Thomas Moore, autor populárních a zároveň hlubokých knih o spirituálním rozvoji píše: Idea svépomoci vyvolává pocit nadměrné odpovědnosti. Touto poznámkou se vztahuje k něčemu, co je dnes v západní společnosti vzácné. Mluví o respektu k duši, jejím zvláštnostem a bláznovství. Staví se proti redukci člověka na mechanický předmět zlepšovatelských aktivit.

Ale kdo by nepodpořil přebírání zodpovědnosti za svůj život, snad jediný společenský konsensus? Takový proces, který ač vypadá logicky, není bez rizika. Je obtížné obstát sám před sebou. Slovy Zygmunta Baumana se nacházíme v prostředí, kde jsou všichni lovci. Vyloučit sám sebe z této hry se rovná selhání, degradaci do stavu lovné zvěře. Středem pozornosti je vynalézání sebe sama v nové, lepší verzi, a to že na místním lovišti dojdou časem zvířata, není až tak důležité. Jakékoli vylepšování ač oblečeno do vznešeného roucha duchovních nauk nebo exotických původních škol o absolutním bytí, však směřuje k takové verzi duchovního vývoje, která klade stále větší nároky na sebe sama. Výsledkem je postupná inflace ega. Vzniká situace, kdy je jednoduché přesvědčit kohokoli o tom, že by měl „něco se sebou dělat“. Často se na takové cestě dostaví vnější úspěch. Skvělé! Nedělal jsem to zbytečně. Ego se zase o trochu nafoukne, ale vnitřní úleva se však nedostaví. Enormní nespokojenost přetrvává. A nezmizí, dokud neobnovíme přesah a nebudeme slovy C.G.Junga pěstovat svou transcedentní funkci. V opačném případě směřujeme k vyhoření, jak na úrovni osobní, tak společenské a organizační. Takové „vnitřní imploze“ se již dějí napříč společností a průvodními znaky je epidemie deprese a případů vyhoření. (Byung-Chul Han, Vyhořelá společnost).

Opravdový vývoj nastane až v případě, kdy se záběr pozornosti rozšíří a přesáhne obvyklou ego-osobnost. Zaměří se na duši. S velkou dávkou respektu si přiznáme, že duši nelze jednoduše formovat jako kus hlíny a vytvářet z ní pokaždé zcela novou variantu sebe. „Duše se nedá rozvíjet, lze o ni jen pečovat.“ Tak mluvil o duši nejvýznamnější český filosof dvacátého století Jan Patočka.

Jak se může současný leader s vysokou odpovědností a osud organizace vyrovnat s takovými úvahami? Nejsou příliš vzdálené a nepatří zcela do privátní sféry? Postoupil-li na vlastní cestě o kousek dál, musí se s nimi vyrovnávat. Takové úvahy jsou jak v myšlenkovém poli celé společnosti tak v poli lidí, které vede. Lidé taková témata řeší. Je-li leader vnímavý, může je vidět prostřednictvím příběhů lidí okolo sebe.

Leader udržuje živou vizi a je schopen ji bránit před úpadkovými scénáři. První z takových scénářů je umenšení vize, protože se zdá vzdálená, nedosažitelná. Okolí nešetří slovy o idealismu, odtrženosti od reality atd. Je přirozené polevit nebo to vzdát. V jiné variantě vývoje se leader snaží tlak okolí zvládat nějakou variantou anesteze, znecitlivěním. To je velmi častá strategie podpořená dlouhodobým vývojem hrdinské figury, která se odnaučila cítit. Paralely lze sledovat ve světě médií a reklamy. Jeden příklad za všechny. Nejdéle trvající reklamní kampaň všech dob je ta na cigarety Marlboro. Krajinou se pohybuje osamělý kovboj, který zvládne všechny nepřízně osudu. Je tvrdý a nezlomný. Je typickou figurou západního hrdiny posledních více než sta let. Vítejte v samotě.

Úloha leadera je schopnost sjednotit protiklady nezlomnosti a přizpůsobení do nové kvality, která není pouhým kompromisem, ale jakýmsi alchymistickým “coincidentia oppositorum“, souběhem protikladů (C.G. Jung o alchymii). Leader má zodpovědnost zabránit postupné erozi sytému (organizace), ke které má každý systém tendenci. Jak? V první řadě hlubokým osobním zájmem o příběhy všech lidí na palubě a akceptací složitosti světa. Dosáhl-li sám určitého stupně vhledu, měl by mít hluboké pochopení ke krizím a potížím, které vyplývají ze složitosti osobního vývoje. Rozvíjí svůj cit pro schopnost lidí vnímat hloubku života a tím kultivuje standardy vnímavosti celé organizace. Takovým postojem je nejlépe ve „službě celého systému“. Respektuje vnitřní pohyby v organizaci. Vyzývá k odvaze. Odvaze cítit.