Post-leadership. Jak se orientovat v postmoderní krajině?

Zaplavila nás doba post-pojmů. Některé z těchto pojmů jsou sympatické a slibují, že jsme se vymanili z nějaké „špatné doby“. Dozvídáme se, že žijeme v době postindustriální, postideologické a že materialismus již není vševládnoucí a současná společnost je postmaterialistická. Silný hlas, že většinu potíží vyřeší skvělé technologie a máme plně svěřit do rukou globálních lídrů, kteří za pomoci vědy dovedou společnost ke světlým zítřkům, zdá se stále méně důvěryhodný. Věda jako svůj stín zrodila ideologii scientismu. Trochu hrozivěji již zní zjištění, že žijeme v době postkritické. Termín post-pravda je skloňován ve všech pádech. Orientace v mediálně sociálním prostoru je stále obtížnější. Nad tím se vznáší duch J.F. Lyotarda, který svým pojmem postmodernismus odstartoval popis zhroucení všech jistot. Je konec všech velkých narativů o emancipaci. Ať se jedná třeba o osvobození lidí od útlaku od vládnoucích vrstev (narativ sociální emancipace), žen od nadvlády mužů (narativ ženské emancipace). Tím naznačil zhroucení třech pilířů, které drží společnost pohromadě. A to i přesto, že tyto velké emancipace přinesly nesporně mnoho dobrého. Zdá se, že však dále neslouží jako pohon a tmel společnosti. Nadále již není nic opravdu pravdivé (pravda je vždy závislá na perspektivě náhledu), nic není reálné (realita je iluze, kterou si vytváří pozorovatel) a proto nic nelze považovat za opravdu důležité (hierarchie je mrtvá, vše zasluhuje stejnou pozornost). Ať tyto tuto postmoderní triádu odmítáme sebevíc, nakonec nás doběhne. Nesporně působí.

Jak ovšem v této postmoderní situaci vést lidi? Jak v této „aperspectival madness“ (výraz Kena Wilbera naznačující zhroucení všech perspektiv) najít klíč k prioritám a struktuře, která dá jakémukoli počínání alespoň nějaký základ? Jak v situaci, kdy se kvůli množství perspektiv rozpadá koherence společnosti, vytvořit nějaký vůdčí potenciál, který lidi spojí? A není toto spojování pohledu podstatou role leadera? Hledá se leader pro „složité“ časy.

Ve skříni pomyslné výbavy lídra jsou staré známé kousky. Mnohé jsou samozřejmě stále funkční, ale dobrý lídr si klade otázku, zda je chce použít. Dobrý leader si zakáže princip vytváření vnějšího nepřítele. Nechce se potýkat s vytvářením negativní energie „proti něčemu“. Preferuje energii „pro něco“. Ale pro co, když se většina stabilních ostrovů zhroutila? Nechce taky využívat principu strachu, který uvolňuje energii, kterou máme vždy schovanou pro případ nutnosti obrany. Ani zcela vědomý cynismus a s tím spojené využívání systémů ve prospěch svůj a svých nejbližších (princip sevřené kohorty a sdílených benefitů).

Takové přístupy zní přitažlivě pouze pro ty, kteří vnímají Vlka z Wall Streetu jako návod, nikoli jako lekci z etického myšlení. Pokus o sjednocení lidí kolem klíčové myšlenky se zdá jako předem prohraný boj. Lidem se nabízí časem osvědčený útěk do privátních světů, úzce vymezených společenských prostorů. A plně to využívají. Fungování businessu to docela vyhovuje, nijak to nepřekáží, protože lidé i nadále budou hledat uspokojování nějakých těch privátních potřeb. A jak jinak než dalším nakupováním. Zrychlování již tak rychle se točícího se kola konsumismu nemá pro vytvoření sociální blízkosti žádný význam. Asi jako nákup televizoru pro zlepšení vztahů v rodině. Na spotřebu orientovaná společnost vytváří další sofistikované sítě vztahů, které fungují zcela cíleně a zároveň nezávisle (princip memu). Vybízejí nás k další spotřebě formou např. zcela autonomního odlišení. Pocit jinakosti, odlišení je většinou zcela iluzorní a vlastně naopak dokonale podporuje status quo a spíše nás vzdalují (Heath, Potter). Tento druh fetišismu, který se vztahuje v začarovaném kruhu sám k sobě není východiskem pro nějaký nový druh vedení. Spíše vytváří další bariéry. Další možnosti, jak vytvořit sociální tmel spíše mizí než se objevují.

Trochu chmurný obraz krajiny pro nastupujícího lídra, který by měl naplnit očekávání do něj vkládané. Jaké principy zbývají pro formování vědomého leadershipu? Jak lidi oslovit smysluplným způsobem a překonat zjevnou roztříštěnost se zdá velmi obtížné. Je-li lídr vědomý a alespoň částečně vládne schopností rozpoznat situaci, má hned několikanásobný problém: potíž vyrovnat se se situací sám (nárok na schopnost vysokého stupně vědomí je nesporný), najít vlastní perspektivu (nárok na osobní vizi) a pomoci ostatním najít perspektivu vlastní (nárok na použití intuice).

Snad se mírně blýská na lepší časy. Několik pohledů, které rezonují napříč společností tu jsou. Starost o planetu již není úplně prázdný pojem a lidé začínají vnímat citlivě rozsah devastace. Ano, tato planeta nás hostí a jsme její součástí. Jakékoli vyvracení a ohýbání tohoto faktu je nepoctivé a většinou odkazuje na nějaké vnější zájmy. Je pouhým úhybným manévrem, snahou ještě na chvíli zachovat status quo. To vše vyvolává a prohlubuje identitární paniku, která žene lidi do extrémních postojů krajního konzervatismu různého střihu nebo různých variant futurologického odtržení. Nesporně se však pro leadera skrývá v těchto tématech spousta energie, se kterou lze pracovat. Žádá si to vyvážený systemický pohled na celek, který nás přesahuje (Scharmer).

Lídr stojí před úkolem najít novou vizi (pro sebe i pro ostatní), která by nebyla založená na zcela centrální roli práce a s tím spojeným „obstaráváním“ existence. To je těžké zvláště na firemní půdě. Tento zásadní zlom, který se vynořuje již na počátku devadesátých let a zůstává zcela bez řešení (Rifkin, Streek, Goldin). Paradigma úspěchu a výkonu jako základní východisko pro přemýšlení o organizacích je stále méně funkční. Vyžadují se okamžité a měřitelné a verifikované výsledky. To problémy ještě prohlubuje. Bez delší časové perspektivy a hlubšího pohledu se nedá s problémem pohnout.

Prostředí, ve kterém se pohybujeme vykazuje stále zřetelněji prvky chaotického systému a využívání jednoduchého konceptu leadershipu, který „implementujeme a změříme“ je zcela neúčinné. Nezbývá než být v kontaktu s rozvíjející se realitou (Bohm, Senge), Spíše než úporně řídit a anticipovat je nutné být v kontaktu. V opravdovém autentickém citlivém kontaktu. Nic nevylučovat. Vyžaduje to reagovat citlivě na okolí a postoje lidí způsobem, který patří spíše do výbavy taoistického mnicha než heroického lídra nedávné minulosti.