Post-leadership. Cesta do nitra nikoli jen do vnějšího světa.
Proč dnes přesně nevíme, co od lídra očekávat? Co je zdrojem leadershipu? Proč nechal Spartakus zabít nejlepšího koně?
Současný leadership trpí obrovskou inflací nezpracovaného obrazu silného (nebo spíše siláckého) leadera. Je to obraz, který mytologicky ovládá naši představu o člověku ve středu dění. Tyto představy, které jsou historicky zosobněny postavou krále, mají stále nad námi vábivou moc. Postavě v centrální roli jsou silou mýtu přisuzovány a také požadovány takřka nadosobní vlastnosti. Představy o lídrovi se během 20. století postupně posunuly ke konceptu charismatického leadera, který vládne osobním magnetismem a tím velkou kompetencí přesvědčivosti. Tento obraz, již velmi zúžený v porovnání s královským majestátem, který vládne kvalitou celosti. Silou fragmentace, která prostupuje celé myšlení 20.století, se vynořil koncept lídra, který je již pouhým malým odleskem původní velikosti. Na konci procesu redukce vypadají teorie leadershipu jako velmi chabé návody na řízení, technologii moci a vytváření osobní atraktivity. To je zoufale málo! Zcela se pomíjí komplexita reality a velký přesah do existenciální, duchovní roviny. Na zvládnutí leadershipu v postmoderní krajině to určitě nestačí.
Kdo drží leadership? To je zcela klíčová otázka. Minulé úvahy o leadershipu se soustředili na osobu lídra. Jako na osobu, která by měla leadership poskytnout a svým magnetismem zasáhnout celou organizaci. To jsou úvahy, které se odvíjejí od historického a mytologického obrazu krále. Tento obraz je do značné míry stále „aktivovaný“ a působí. Proto byla i teorie managementu těmito obrazy tak fascinována a vytvořila pojmy jako „charismatický“ nebo „transformační“ leadership (Burns). Představa lídra, který drží leadership zcela bez participace okolí, je nadále neudržitelná. Daleko účelnější je představa o leadershipu, který je držen vztahy mezi lidmi v organizaci a děje tedy někde „mezi“, není tedy nikým jednoznačně držen a jestli bychom ho měli někomu přisoudit je to sama organizace, systém. Úloha lídra se tak přesouvá k postavě, která má schopnost vnímat jemné vztahy mezi elementy organizace, ať už to jsou konkrétní klíčoví lidé nebo celé skupiny, týmy, části organizace. To po lídrovi vyžaduje zcela jiné kompetence než schopnost připoutat pozornost a strhnout dav. Jsou to vlastnosti, které s kompetencemi osobního magnetismu příliš nesouvisí a jen zřídka se vyskytují pohromadě. Extrémní charisma je dokonce svým způsobem varující, může ukazovat na velkou vnitřní nerovnováhu. Blížíme se tak typu vedení, který Lao´c formuloval slovy: skutečný vládce vládne nepozorovaně.
Co to vše znamená pro působení leadera? V první řadě musí být schopen zachovat vnitřní stabilitu aby se obrovským zatížením role nerozkmital do obávané oscilace omnipotence-impotence. To předpokládá nastoupit cestu vnitřní cestu sebepoznání. Bez nějakého druhu takové osobní poutě za sebou samým lídr velmi rychle vyčerpá svůj potenciál a spadne do některých z nastražených pastí: osobní hybris a s tím spojené destrukce vztahů, vyčerpání až na hranici nebo za hranici vyhoření nebo pasti nadhodnocování těch osobních vlastností, které ho přivedli až do pozice lídra, ale mohou být v nové roli již na obtíž. Na takové úkoly jsou samozřejmě od jednoduché komunikačně behaviorální návody velmi málo. Účinný přístup předpokládá poctivou vnitřní práci. Je nezbytná k tomu, aby lídr unesl zpětnou vazbu proudící k němu z organizace a vnímal nebezpečí pastí. Bez vnitřní hloubky nemůže plnit svoji roli „vnitřního radaru“ organizace. Vypnutí slabých signálů radaru, které je nejjednodušším řešením samozřejmě nic neřeší. V praxi ta znamená pěstování znecitlivování, které vytváří iluzi ochranného valu. Ve skutečnosti je však lídr na cestě úplné ztráty kontaktu s realitou. (Tourich, de Haan).
Aby unesl masivní frustraci, která se nutně vytváří na základě informací o všech potížích a problémech, musí být vnitřně zakotven jinde než je každodenní hemžení na povrchu věcí. Lídr musí mít hloubku. Skutečná velikost stojí na hloubce (Lao´c). Potom lze pozorovat určitou fluiditu v jednání : odolnost proti frustraci, pokoru, soucit a inspirativní myšlení. Jedna legenda říká: během Spartakova povstání byl před zásadní bitvou s Crassem předveden před Spartaka nejlepší kůň celého vojska. Spartakus ho však nechal s velkými poctami rituálně zabít, aby tak demonstroval spojení svého osudu s osudem všech ostatních. To silně kontrastuje s příběhy o zlatých padácích top lídrů dneška.
Zásadní změna v přemýšlení o leadershipu je odklon od nekonečného hledání profilu „ideálního lídra“ k zaměření na vztahy a vztahovost vůbec (relational leadership), vztahy k sobě, následovníkům, organizaci, komunitě a celému světu. Tato nová vlna je výsledkem uvědomění, jak se myšlení jednostranně vyvíjelo směrem k pozitivismu a objektivizaci. Takový vývoj zanechával minimum prostoru přemýšlení o mysteriích, intuici, podvědomých napojení a zkoumání duše. Vývoj se obrací k témata komplexity, plurality.
Na poli leadershipu se postupně zvyšuje se uvědomění, jak niterné gesto může vést k dalekosáhlým změnám. Pěstování schopností vidět realitu očima tradiční duchovní praxe a zároveň novými teoriemi chaosu a fraktálové logiky se také zvyšuje šíře našeho uvědomění. Lídry tak čeká ještě mnoho práce, zvláště v situaci, když ti které by měli vést, se už na osobní vnitřní cestu vydali.
