Učení v zóně chaosu

Pocit tlaku, zmatku, silné obavy z budoucnosti, není pochyb, pohybujeme se v zóně chaosu. Ať dobrovolně nebo nedobrovolně, pobýváme v té oblasti, které se máme podle konvenčních návodů osobního rozvoje spíše vyhnout. A přesto, zažíváme hlubokou transformaci. Jsme v procesu, o jehož nevyhnutelnosti jsme často mluvili a jen odhadovali, jakou bude mít formu. Vždy je zde možnost vytěsnit všechny hlubší informace, které současný stav ukazuje na okraj a oddat se snění o návratu normality. Byla by to škoda, protože jsme s největší pravděpodobností v procesu skokové změny. Svět se do „normality“ nevrátí a mnozí si to vlastně už ani nepřejí.

Co se děje pod hladinou?

O co běží u každého z nás a dvojnásobně u lídrů?

Co právě teď prožíváme?

Vstup do zóny chaosu je bolestivý. Relativně pohodlné návyky ze „zóny učení“ už nebudou stačit. Musíme v zájmu poznání opravdové skutečnosti nechat doslova zlomit srdce. Pocítit zmatek, bolest a bídu světa. Potom teprve víme, co je za hranicemi předpověditelného, bezpečného světa. V životě to znamená jít daleko za limity běžného rizika, jít na hranu traumatu, dokonce zažít nějaký druh „kolapsu“ a znovu se zotavit. Nic z toho by co by nám konvenční přístupy osobního rozvoje doporučovaly. Ty podávají spíše návody, jak si udržet rovnováhu a posílit pocit kontroly. Nenabádám k podnikání nějakých bláznivých riskantních akcí, postačí udržet si ochotu vydat se na dobrodružnou vnitřní cestu. Navigátorem pro takovou trochu nebezpečnou cestu je živý kontakt s klíčovou otázkou: Co právě teď prožívám? Být ochoten to sdílet s ostatními. A nesoudit co oni právě teď prožívají. Nyní jsme všichni na nebezpečné „hrdinské cestě“, která snad bude mít dobrý konec. Když vytrváme, projdeme zónou nevědění, která je pro většinu z nás tak nepříjemná. Puzení k nabytí ztracené rovnováhy nás nutí do spousty akcí. Je těžké tomuto tlaku nepodlehnout, poodstoupit a třeba nedělat nic. Může to být stejně dobré jako dělat mnoho. Zcela se mění pojem toho, co je „profesionální“ a co „neprofesionální“. Profesionalita nabývá zcela nový význam. Tato proměna je dvojnásobně důležitá pro všechny, kteří jsou v roli lídra.

Najdeme sílu zůstat v kontaktu s realitou, se sebou, s ostatními?

Nepodlehneme pokušení definitivně utéct do virtuálního světa, který se zdá o tolik bezpečnější?

Vystavit se tomu „většímu“.

Po celá milénia ke skokové změně vědomí sloužily přechodové rituály, řízené doteky s neprozkoumaným teritoriem, zónou chaosu. Dnes si takové setkání musíme nějak zařídit, něčemu silnému se vystavit. Setkání s něčím „vyšším“ může mít formu setkání s některým tradičním spirituálním přístupem, třeba tím amazonským, jak jsem ho zažil já. Nebo jen uchýlení se do ústraní s touhou lépe se spojit sám se sebou. Taková setkání, pokud jdou do hloubky, můžou být děsivá a mimo běžnou realitu. Je přirozené mít vážné pochybnosti o tom, že ze všeho vyjdeme bez úhony. Hluboce pochybujeme o sobě a vlastní kapacitě so zotavit z drtivého zážitku. Kousek zatvrzelého ega se rozpouští. V té chvíli nám často ještě nedochází, že jsme prožili mystérium „tremendum et fascinans“. Zážitek, který nás navždy změní. Zážitek, který nám pomůže vidět hlubší smysl věcí. Když vše dobře dopadne, změní nás k lepšímu. Posílí základní předpoklad dobrého vedení sebe sama druhých, posílí pokoru. Výborně nás připraví na sílu „být v kontaktu“ za všech okolností. Protože mýtická nepokora neboli hybris stojí za pádem i těch největších.

Najdeme odvahu se plně vystavit nové realitě?

Budeme se schopni nově, autenticky vrátit k síle rituálů? Alespoň těch našich, domácích?

Přijetí.

Jsme ve sféře působení „toho vyššího“. Všichni. Nelze uniknout a vyžaduje to odvahu nechat se vést. Rozvoj zdravé odvahy neznamená udržovat si daleký odstup, trénovat, jak nic necítit. To je odpojení. Odvaha je cítit, až do krajnosti. Tak vzniká autentická empatie. Mizí sentimentální předstírání soucitu. Jsme zváni k rozpoznání a přijetí toho „co je“ a k vytvoření prostoru pro to „co je potřeba“. Může se objevit také to, že nedělat nic a být jen plně soustředěný je to nejlepší řešení.

Filosof Martin Buber mluví ve svém klíčovém díle „Já a ty“ o třech sférách, ve kterých se odehrává lidské bytí: v životě s přírodou, v životě s lidmi a v životě s duchovními jsoucnostmi. Mám dojem, že jsme jako společnost, jako lídři, jako ti kteří ovlivňují život v organizacích jakéhokoli druhu, hluboce zanedbali mnoho z těchto oblastí. Selháváme v hlubokém přijetí toho, že vytváření hlubokých vztahů je podstatou našeho bytí. Mimo ně toho důležitého zbývá jen velmi málo. Lídr, který alespoň částečně toto nevtahuje do svého uvažování, riskuje, že jeho konání bude povrchní, odpojeno od života, od lidí.

Jsme připraveni najít nový vztah k přírodě, k lidem, ke spiritualitě?

Můžeme se připravit?

Plně se připravit na zónu chaosu je na hranici proveditelného. Je těžké se připravit na něco, o čem nic nevíme. Máme-li pocit, že víme, potom to ještě není „to“. Jsme stále ve známém teritoriu. Zároveň se můžeme, musíme připravovat na setkání s neznámým. Duchovní Tradice mluví o schopnosti přijmout milost. To je často vše co můžeme dělat. Být otevřeni, až to naplno přijde. Jsme teprve na začátku. Podle všeho máme možnost leccos z toho zažívat právě teď.

Kdo se cítí připraven?